Noční výlety kocoura Mikiho

Miki měl v raném kotěcím věku velmi těžký život. Narodil se kdesi na podzim, jež přešel v náročnou a drsnou horskou zimu roku 2005. Z mých kočičáků je pravděpodobně jediný, který se v období vtiskávání nesetkal s člověkem. V tom čase přišel i o své sourozence a ať už byla jeho mámou Micka či jiná kočka, měla jako tehdy každý, starosti především sama se sebou.
 Miki podle toho vypadal a ačkoliv u mne vyrostl v krásného, silného kocoura, ty těžké časy jej navěky poznamenaly. Vůči lidem je značně nedůvěřivý a ve volné přírodě je ještě ostražitější. Přestože by se dalo říci, že je ze všech mých kočičáků nejhodnější, hluboko v srdci je naopak on ten nejdivočejší. Mám tím na mysli jeho podstatu, nikoliv povahu. To se projevuje za venkovních procházek, kdy je na rozdíl od ostatních hůř čitelný a nejméně ovladatelný .
 V případě Julinky jsem viděl, jak mnoho pro ni pobyt venku znamená a co vše ji to přináší. Stejné jsem tedy hodlal dopřát Mikimu. On však při denních procházkách spoléhá na svou hlavu daleko více než na má doporučení. Řešením nebyly ani společné procházky s Julinkou, neboť měli-li si je oba kočičáci alespoň trochu svobodně užít, nenašel jsem způsob jak jim to v podmínkách příměstského lesa umožnit. Ostatně kočky jsou svým založením samotáři, byť možná spíše zdánlivě. Nezbylo tedy než je brát ven každého zvlášť.
Mohlo by se zdát a nejspíš by tomu i tak bylo, že večerní procházky by měly býti snažší s Julinkou. Byla totiž mnohem více komunikativní a navíc už tehdy mi dokázala aktivně poskytovat zpětnou vazbu. Neocenitelná byla zejména její schopnost hlasové komunikace, jíž jsme postupem času vypilovali do pro nás dokonalosti. V šeru či ve tmě je to ohromná výhoda. Jenže ten, kdo potřeboval procítit, zažít, že je svobodná šelma, to byl Miki. Když jsem si jej přinesl, vypiplal, byla řada na něm. Jen to chtělo přeorganizovat čas, více času. My, kdož máme kočičáky, víme, kdo doma velí. I když tady u nás to bude asi ještě dosti jinak. Ale přátelé se ve štychu nenechávají. Ani ti zvířecí.
 Dnes je to již dávno, co jsme s Mikískem vyrazili na první večerní výlet. Les, jehož příměstský charakter se za dne pro Mikiho jeví jako ne příliš ideální, v noci naopak splňuje vše potřebné. V prvé řadě v něm po setmění není lidská noha a je tudíž klid. Nejezdí auta a továrny ostravské aglomerace ztichnou. Jako muž se nemusím obávat nějakého pobudy, navíc les znám desítky let a vím i poslepu, kde je kdejaký kámen. Nebývají zde myslivci, pytláci ani potulní psi. Nestřetli jsme se nikdy z žádným toulavým kočičákem. Ti, dle mých zkušeností vyrážejí na výpravy kolem půlnoci a to už je na mé obvyklé noční procházky s Mikim opravdu poněkud pozdě. Zároveň v lese není mrtvo, ale žije nočním životem. Téměř nikdy v něm není úplná tma, neboť obloha je prozářena světly nedalekého města. Přesto lze vidět spousty hvězd. Les není velký, ani malý. Není v něm terénních záludností, nelží však na rovině. V případě potřeby jsme do půlhodiny doma. Jak z popisu vidno, téměř ideál.
Prakticky od prvních procházek po setmění se mi od Mikiho dostalo odezvy, že jsem se rozhodl správně. S přibývajícím časem a ubývajícím světlem rostl přímo před očima. Zakrátko již nebylo možné od zavedeného režimu odejít. Z bázlivého kocoura se večer co večer mění v mrštnou šelmu. Tam, kde se přes den plíží či obezřetně pozoruje cosi v dáli, nemaje ani pomyšlení na lov, v noci svižně pobíhá z místa na místo, vrhá se po myšicích a hbitě šplhá na stromy. Přitom se drží vytyčené trasy, takže nepotřebuje ani vodítko. Neleká se, neschovává. Je králem noci. Pánem trasy, vládcem svého teritoria. To mu stačí.
Zatímco ve dne mé pískání či zavolání mnohdy ignoruje, ve tmě dokonce občas odpovídá. Jsem to já, koho volá, když jej vysadím na strom a schovám se mu za jiný. Mohl by zmizet v temnotě, přesto přijde. Každý myší úlovek je pro něj jako pokropení živou vodou. Je na něm vidět, jak je na každý úlovek hrdý a sebevědomí mu roste do závratných výšin. Z drtivé většiny večerních až nočních procházek si odnášíme jen samé příjemné pocity. On má radost a já mám radost. Čím později vyrazíme, tím lépe pro kocoura. Dnes si můžeme dovolit i plně noční procházky a máme za sebou i výlet celonoční. Pro mne je to samozřejmě docela náročné, ale postupem času se z procházek stala rutina. Přitom se nejedná jen tak o nějaké proběhnutí, byť urazíme pouze něco mezi jedním až dvěma kilometry. Trvá nám to dvě hodiny a déle. Holt procházka s kočkovitou šelmou, byť malou, není jen přesun z místa na místo, pátrání po něčem. Je to především zážitek. A ač se to někomu může zdát nepochopitelné, já si jej dokáži užít. To už je věc osobního pohledu.
 Oba máme nejraději měsíční noci, kdy v lese panuje magická atmosféra a já místo tmavé šmouhy vidím kocoura celého. Zásadně totiž nepoužívám žádnou svítilnu a tak nezřídka jediným vodítkem bývá zacinkání zvonečku, jež nosí Miki na krku. Do spony postrojku má vyryto jméno a adresu, ale na rozdíl ode dne, v noci se nikdy nikam nezaběhl. V případě, že má divokou náladu, připnu mu vodítko a po nezbytnou dobu koriguju směr jeho chůze. Na postrojku mívá místo pro reflexní proužek, neboť ve tmě pod korunami stromů si přece jen občas přisvítím mobilním telefonem. Kdysi míval ve stejném místě na postrojku přidělanou červenou blikačku. Celkem se osvědčila, svítila směrem vzhůru a Mikimu to nijak nevadilo.
V závislosti na charakteru terénu, době, zbývajícímu času, počasí a náladě obou nás udržujeme rozestupy od jednoho do dvaceti, třiceti metrů. V případě velkých rozestupů jsem to já, kdo jde první.
Ještě se mi snad nestalo, že bych z večerní či noční procházky přinesl Mikiho znaveného, přestože je při nich ve srovnání s denními výlety nepoměrně akčnější. Zato se často stává, že ještě dlouho do noci vysedává na balkóně a byl by tam byl zůstal až do rána. Povedená noční z něj "vyprchává" ještě několik dní poté a pokud zůstává doma, lítá v noci po bytě jako splašený. To je jen dobře, protože vitální, veselý a hravý kocour je zdravý kocour.
 

DM

.. .. zpět na titulní stranu