Miki, Julinka a Čertík
HORSKÉ LESNÍ

Vítejte na stránkách horských lesních kočičáků Julinky, Mikíska a Čertíka. Ač druhově náleží ke kočkám domácím, své neobvyklé přízvisko si plně zaslouží. Všichni se totiž narodili pod "střechou Moravy", 809 metrů vysokou Dobřečovskou horou. Ve stejnojmenné vesničce na jejím jihozápadním svahu prožili svůj raný, polodivoký kotěcí věk. Čertík pak dokonce dalších sedm dlouhých a tvrdých let. Odtud tedy horští. Lesní pak proto, neboť po příchodu ke mně jsme se stali pravidelnými návštěvníky místního lesa. Ačkoliv v průmyslem poznamenané Ostravě, máme to štěstí, že žijeme v jedné z nejméně poškozených částí - Porubě, téměř na samotném okraji města.

Také druhá Julinka, ač narozená na okraji města, stala se lesní kočkou a na horách by se jistojistě neztratila.

Na těchto stránkách jsem se rozhodl podělit o zážitky a zkušenosti ze soužití s těmito čtyřnohými přáteli, které je jak už jsem uvedl výše, poměrně zvláštní tím, že mí kočičáci se mnou absolvují řadu venkovních výletů do blízkého okolí.
Co vše zde bude je stále ve stádiu pozvolné výstavby. Původním jádrem stránek byly a zůstanou fotoprezentace Julinky, Mikíska a Čertíka a také jejich videa. Také jsou zde soustředěny odkazy na články, kde jsem z pohledu mých kočičáků popsal některá jejich dobrodružství. Většina z nich je umístěna na webovém portálu milovníků koček Miciny.cz, kde mají Julinka, Miki, Čertík a další naši kočičáci své profily, včetně obsáhlých fotogalerií a deníků.

Mikísek plave přes potok

Jak jsem se naučil plavat a jak ke mně dvounožec vlastně přišel

 Mňau, protože mé plavecké umění ještě sem tam vzbudí zájem, prozradím jak se ta věc má:

 Když se mne dvounožec ujal, byl jsem ještě hubené, malé kotě. Vychovávala mne pouze má máma Micka a asi tři měsíce se o mne starala tak, jak se na správnou polodivokou kočku sluší a patří. Nebyl jsem tedy přivyklý přítomnosti dvounohých a věděl o nich toliko to, co mně máma řekla. Něco jsem také odpozoroval sám, neboť jak jsem společně s sourozenci vyrůstal, dovolila nám, abychom ji sledovali až k jednomu stavení. Tehdá si nás svolala a povídá: „ Pamatujte, jednou se o sebe budete muset starat sami, tak jako to dělám já. Blíží se zima a něco mně říká, že bude tuhá a krutá. To už vám myši nosit nebudu, ale je tady jedno místo, kde najdete něco na zub.“

  Již nějaký čas jsme věděli, že má na mysli ono stavení. Stála tam na zemi jedna, někdy dvě misky a v nich různé dobroty.

Micce samozřejmě neuniklo, že jsme ji několikrát potají sledovali a tak jen významně naježila vousky a dodala: „Ano, je to tam. Dávejte si však pozor, ne všichni dvounožci jsou tak hodní jako ten z velkého kamenného brlohu!“

  Od té doby jsme se nenápadně potulovali nedaleko a v okamžiku, kdy se některá z misek zaplnila, snažil se u ní každý být první. Dvounohým jsme se však pečlivě vyhýbali a jen před obyvatelem velkého domu jsme se hned nerozutekli. Přiblížit jsme se ale neodvážili.

 Dnes už si na víc nevzpomenu, neboť to bylo období nejranějšího dětství. Čas, kdy o zážitky nebyla nouze. Bylo jich však tolik, že mně splývají. Než jsme se nadáli napadlo mnoho sněhu a uhodily tuhé mrazy. Sice jsme se zrovna nedávno naučili lovit, ale najednou nebylo kde a co. Vše zmizelo pod hromadami bílého nic. Den ode dne jej přibývalo a zima nepolevovala. Začínali jsme mít hlad. Máma Micka se k nám ale chovala, jako bychom snad nebyli ani její. Také dvounožci ze stavení se nedařilo. Nastaly krušné časy, plné strádání a hladu.

Jednou se u stavení objevil cizí dvounožec a dal nám najíst. Těšili jsme se, že bude lépe. Ale cizinec zmizel a zakrátko mi opět kručelo v břiše. Kdyby alespoň nebyla taková zima!

 Čas plynul a vlastně ani nevím jak, náhle jsem byl sám. Tedy něco vím, ale vzpomínat na to nechci. Život byl den ze dne stále těžší , sněhové hradby několikrát vyšší než já, všechny cesty i cestičky zaváté. Už jsem myslel, že to nezvládnu.

 Jednoho dne se mi ale zdálo, že jsem něco zaslechl. Jakoby zvuk, podobný cinknutí známé misky. Že by přece jen byla plná?

Prodíral jsem se sněhem a každý krok mne vysiloval. Když jsem se dostal až k misce, byla prázdná. Ale ta vůně? Něco v ní ještě před chvílí muselo být!

 Za plotem naproti, zahlédl jsem mihnout se mourovatý ocas. Micka! To je mi pěkná máma! Nebo to byl ten černý kocour?

I když jeho časy měly teprve přijít, už teď bylo dobré mít se před ním na pozoru. Ještě jednou jsem se rozhlédl, pak se sklonil k misce a snažil se vylízat alespoň zbytky šťávy. Náhle jsem zaslechl vrznutí dveří, otoči rychle hlavu a ...

  “Ó néééé, cizinec! Honem pryč!!!“

  Vyrazil jsem na úprk, ale byl jsem tak slabý a sněhu tolik, že nebyla šance uniknout. Již na rohu stavení mne opustily všechny síly a dvounoha stál naráz nade mnou. To je konec, jsem sám, slabý, neuteču.

Třesoucí se strachy a zimou, třeštil jsem na neznámého oči, bojíc se toho nejhoršího.

Cizinec však ke mně natáhl ruce a do čumáku mne zalechtala stejná vůně, jako ta u misky.

  Jídlo! Bašta!!!

„Klid, neboj se bobku. Já ti neublížím, jen se pořádně najez!“ klidně na mne neznámý promluvil, zatímco jsem o překot hltal dobrotu z jeho rukou. Měl jsem takový hlad, že jsem zprvu vůbec nekousal a rovnou sousta polykal.

  „Honem, honem, všechno to do sebe nacpi, dřív než někdo přijde!“ nabádal mne vnitřní hlas a já se mu plně podřídil. Přesto jsem zůstal ostražitý a výhružně zaprskal, když se na mne cizinec pokusil sáhnout.

Stáhl se, ale zakrátko zase ukázal dlaň. Plnou.

  Neodolal jsem a proto se dvounožci podařilo mne druhou rukou chytit. Vlastně jsem se ani nebránil, jen hltal.

Bylo to cosi tvrdšího a musel jsem to rozkousat zuby. Nikdy předtím jsem však granule nebaštil a už vůbec ne dvounohým z ruky. Hned druhým pokusem jsem dvounožce kousl. Zřejmě s tím počítal a i když věděl, že jsem se doposud toulal bůhvíkde, nezlobil se. Tak jako já jsem se chtěl pořádně najíst, tak on mně to chtěl dopřát. V tom okamžiku nebylo nic důležitějšího. A když se tak na mne koukal, vlastně už věděl, že mne chce vzít s sebou. Já mu to tím kousnutím nevědomky splnil. Musel kvůli tomu sice k bílým plášťům, protože já žil divoce a nikdo nevěděl, jsem-li zdravý, ale všechno dobře dopadlo. Než se ale tak stalo, musel mne ještě nést notný kus cesty v podivné krabici a tehdy mi došlo, že své rodiště vidím naposled.

 Dostal jsem do krabice kus jakési látky a vyrazili jsme. Sněžilo a vítr mi do krabice nafoukal plno bílých vloček, které zábly do tlapek. Choulil jsem se co nejdál od studené mřížky a tesknil. Po mámě Micce, sourozencích, kteří snad jen někde zabloudili, po černém kocourovi, po dobrodružstvích, která se jinde zažít nedají.

Volal jsem celou cestu, pak nás však pohltila veliká běhací krabice a já od toho okamžiku nevydal ani hlásku.

Ozval jsem se až v novém domově, kde se cizinec stal mým dvounožcem a já dostal jméno Miki.

Naštěstí jsem zde nebyl sám. Žila tu již má starší sestřička Julinka, první potomek naší společné mámy Micky. Můj život se ale zcela změnil.

 V novém domově jsem vyrostl, zmohutněl a dospěl, mnohému se naučil a mnohé poznal. Přesto to byly první měsíce života v zapadlé horské vesnici, kdy se zformoval můj charakter. Nic a nikdo mi z té doby už nevezme. Je to můj prazáklad, věci, které již nelze změnit a jimiž se řídím. Někde tam je ukryta i má nedůvěra k dvounohým, či spíše poznání, co a kdo jsem. Pamatuji si to a i když mám svého dvounožce moc rád, zařídím se vždy věren onomu svému prazákladu.

Svým způsobem jsem například divočejší než Čertík, černý kocour o němž již byla v mém povídání řeč. On sice prožil na horách nesrovnatelně delší čas, jeho rané dětství však bylo přece jen vlídnější. A ačkoliv žil též polodivoce, dokázal si například na dvounohé vytvořit ucelenější pohled nežli já. Já se narodil v pozdějším ročním období, kdy čas plyne trochu jinak a podmínky jsou jiné. Nezbývá mi, než zkušenosti nahradit instinkty. To na našich lesních procházkách činí někdy dvounožci značné obtíže, neboť tam jsem vypočitatelný méně než Čertík, natož první či druhá Julinka. Odsud je už konečně jen krůček k tématu, jež nadepisuje vyprávění, totiž o tom, jak jsem se naučil plavat.

 Mezitím uplynulo ještě něco přes rok, kdy jsem nejprve bojoval s průjmy, seznamoval se s novým domovem, Julinkou a dvounožci. Pořád jsem byl kotě a spoustu času jsem trávil bezstarostnými hrami. Většinou doma.

Teprve až zima konečně pominula a venku roztál sníh, vzal mne dvounožec s sebou do zdejšího lesa. Jedna z prvních věcí, které jsem uviděl, byl potok. Po jarním tání bylo ještě všude plno vody a na louce pod lesem to pořádně čvachtalo. Přesto jsem zamířil rovnou přes ni, nedbaje, že si zmáčím kožich. Instinktivně jsem cítil, že v lese naproti budu v bezpečí. Dvounožec se zprvu divil, proč louku neobejdu, ale zakrátko souhlasil. Kráčel přede mnou, aby včas odhalil případné nebezpečí a také aby pro mne byl motivem, když už jsem se rozhodl tudy jít. S vodou jsem se tak seznámil hned na první procházce.

  Později v roce bylo příležitostí méně, neboť za jarem přišlo léto a s ním sucho. Já měl pořád co dělat. Nejdůležitější bylo naučit se naši kočkotrasu a obeznat mnoho dalších cestiček, vinoucích se lesem, zjistit, kdo všechno a kde v lese žije.

Potok protéká až při jeho okraji, v místech, kde se často pohybují cizí dvounožci. Ty, jak už víte, zrovna nemusím.

 Následujícího jara jsem se ale dostal do situace, kdy nebylo zbytí. Stalo se to právě u potoka, na samém začátku jedné polední procházky. Tu dobu zvolil dvounožec proto, abychom se vyhnuli případným cizincům.

Poblíž opravdu nikdo nebyl, ale přesto se mi něco nezdálo. Jako by mne kdosi sledoval, něco na mne chystal.

Nenapadlo mne nic lepšího, než se schovat rovnou do koryta potoka. Nejprve jsem se držel těsně na kraji břehu, ale za chvíli mí dvounožci nevěřícně zírali, jak se krůček po krůčku nořím do studené vody. Co studená, byla ledová! Vždyť nedávno tady ještě ležel sníh.

Naštěstí je v těch místech mělčina a tak dvounožec vstoupil do potoka za mnou. Chtěl mi zabránit, abych se dostal na druhý břeh, kde by mne opravdu mohl překvapit nějaký cizinec.

Dostat se zpátky na nevysoký mírný břeh by nebylo vůbec těžké, mne to však ani nenapadlo. Kdepak, ven nevylezu. V korytě potoka jsem se cítil krytý. Jako voják v zákopě.

  Vidouc, že dvounoha ve vodě poklidně stojí, odhodlal jsem se dál. Sunul jsem se plížením vpřed a jak hladina kolem mne stoupala, zdála se mi voda čím dál tím víc ledovější a mokřejší. Oči mi div nelezly z důlků a pohled na mne byl prý vůbec k nezaplacení.

  „Tam, pod ten pařez, tam se schovám!“ řekl jsem si, když jsem výhodnou skrýš uviděl.

Zbýval už jen kousek proti proudu a to mé rozhodnutí jen posílilo. Než jsem se ale do kýženého úkrytu dostal, zmizelo mi dno pod tlapkami. Ani v tom okamžiku jsem však nezaváhal a několika tempy se přes tu hloubku přenesl.

Pod pařezem jsem se dlouho neohřál. Vlastně by mi tam byla zima, neboť jsem byl celý promočený a voda sem pořád šplouchala. Dvounožec to dobře věděl a neprodleně se pustil do mého vyprošťování. Úkryt jsem si ale vybral dobrý a docela dlouho dvounožcovu snažení odolával. Nakonec jsem byl ale vytažen, osušen a transportován na prosluněné místo, abych neprochladl.

  Od té doby jsem byl v potoce mnohokrát, ne však již za tak dramatických okolností. Přispěla k tomu i skutečnost, že v letech následujících panovala v letních měsících úmorná vedra. Já je snáším o něco hůř než například Julinka a ochlazení v potoce mi přijde vhod. Pravda, častěji mně do vody pomohl dvounožec, ale také jsem se přes potok pustil i sám. Poslední krok vždy záleží na mně. Kolikrát jsem mohl potok přeskočit stejně jako Julinka, ale já jej raději přeplavu. Dokonce jsem i skočil, ale ne na druhý břeh, nýbrž rovnou do vody. Také jsem se několikrát potopil pod hladinu.

  Dnes pro mne voda nepředstavuje žádný problém a už vůbec ne překážku. Když je teplá jako je tomu například doma ve vaně, doslova si ji užívám. Ale nemyslete si, nejsem žádný vodní kocour! Raději se projdu po okolí suchou tlapkou a když prší, opravdu netančím Dešťový tanec.

 

Miki

Jiná povídání

Julinka, Miki a Čertík v zimě - povídání o zimních procházkách

Noční výlety kocoura Mikiho - povídání o procházkách, jež jsou kočkám vlastní

Rysí pláč - obsáhlý článek mého bráchy, "horského dvounožce" o problematice ochrany rysa ostrovida v Jeseníkách

 
kalendář Julinka 2 - Julča
Juli  JULINKA A MIKI VYPRAVUJÍ  Miki
Kdo chce, tak napíše do návštěvní knihy
NAŠE  MŇAUVIDEA
Všechna videa na YouTube zde
rybníkJuliledňáčekMikichřástalosvěženívodavoda
počítadlo.abz.cz